,,Jedeš taky do Břeclavi na adapťák?`` To byla první věta, kterou jsem na svinovském nádraží směřovala k Nele, plná očekávání, co se stane. Nela s vyplešťěnýma očima a rouškou na puse řekla, že jo a od té doby se jí držím, jak klíště. Vydaly jsme se na vlak vstříc novým zážitkům. Na první dobrou bylo jasné, že to bude hodně v pohodě.
Po pozdní příjezdu do kepmu Apollo, kdy jsem Nele říkala, že v pohodě, že si může odskočit, že to určitě stíháme, a že nechápu, proč ostatní jedou tím ,, dřívějším`` autobusem (který byl vlastně ten nejsprávnější protože tohle není Ostrava, a když vidíš bus na tvůj směr, prostě jeď), jsme se setkali s bandou, která na nás z povzdálí mávala a usmívala se, že jsme vlastně taky asi součástí.
Po příchodu k chatkám a zbytku, na nás pan Kalhous vyvalil, že skupinová práce pro ročníky je vytvořit Zink tisk...Stále v procesu. Asi se porstě nechceme smířit s tím, že bychom takovou krásnou vzpomínku na skvělý kemp museli opustit.