SLUNEČNICE NEVIDĚNY

Klauzurní práce Slunečnice Neviděny vznikla ve spolupráci s nevidomým člověkem. Prvotním cílem bylo nahlédnutí do světa nevidomých a jejich vztahu k vizuálnímu umění.

Pan Příborský přišel o zrak před více než padesáti lety, v té době mu bylo okolo patnácti let. Matně si pamatuje na důležité momenty jeho života a je schopen si je vybavit, vše ostatní se už ale z jeho paměti nadobro vytratilo. Na umění však nikdy nezanevřel. Sice jej nemůže vidět, ale může si o něm číst ve speciálně upravených knihách, může navštěvovat výstavy, které jsou koncipovány tak, aby si nevidomí mohli alespoň ošahat sochařské díla různých umělců nebo se účastnit haptických programů.

Jeho oblíbené umělecké dílo je obraz Slunečnic od Vincenta van Gogha. Miluje jej natolik, že se rozhodl vydat se svou ženou do Nizozemí, kde se pořádala jeho výstava. Když mi tento příběh vyprávěl, tak zdůraznil jeho pocity, když ho jeho manželka dovedla k onomu dílu, které bylo ukryto za ochranným sklem. Chtěl se ho dotknout, ale to samozřejmě nebylo možné. Proto se prý dotknul alespoň skla pod kterým byl chráněn obraz. Z muzea byl okamžitě vykázán ostrahou, ale jak on sám podotýká, stálo to za to.

Ptala jsem se, zda onen obraz někdy viděl? Neviděl. Rozhodla jsem se to změnit. Zajímalo mne, jak si on sám představuje podobu obrazu. Pozvala jsem pana Příborského domů, kde byly na stole nachystané tři různé vázy a 15 kusů slunečnic. S mojí malou pomocí jsme dokázali naaranžovat scénu, která odpovídala co možná nejlépe obrazu v mysli pana Příborského. V zápětí byla stisknuta spoušť fotoaparátu.

Cílém této práce bylo vytvořit obraz Slunečnic na který by si pan Příborský mohl šáhnout a pomylsně si tak splnit vlastní sen.K dosažení tohoto cíle jsem zhotovila z fotografie 3D model, kde byl použit reliéf použitého obrazu.